„Jsem feministka a nestydím se za to.“ říká žena s mužskou přezdívkou, Hana Havlůjová – Smíšek.
Babí léto je opravdu dívčí lesní škola, to nelze popřít. A ano, je pravda, že v mnoha lidech vyvolává rozpaky skutečnost, že i v dnešní době se stále ještě pořádá „čistě dívčí“ akce. Někteří se tomu smějí, jiní si z nás utahují. Jsou i tací, kteří tuto akci respektují jaksi s ohledem na tradici, ale ve skutečnosti pochybují o její smysluplnosti. Tak to ale s dívčími akcemi bylo asi vždycky.
Upřímně řečeno, patřím ke generaci, která po roce 1990 hodně přemýšlela o smysluplnosti samostatných dívčích akcí a dokonce „bojovala“ za to, aby byly akce pro R&R i činovníky koedukované. Bratrům z Ekumenické lesní školy jsem kdysi opakovaně kladla otázku, zda už je letos na jejich školu přístup možný i ženám. A ani mezi mnoha skautkami a skautskými činovnicemi jsem nikdy neměla tu nejlepší pověst, protože mne zajímalo, proč by jejich akce musely být pouze pro dívky. Mnozí proto budou možná tento rozhovor číst se zadostiučiněním, že už i já jsem to pochopila (ti hodní), popřípadě že už i na mě došlo (ti zlomyslní).
Skutečnost byla taková, že někteří mí přátelé před pár lety vyslovili nahlas myšlenku, že by bylo třeba udělat dobrou lesní školu jen pro ženy a já jsem se k tomu podniku napůl ze zvědavosti, napůl z přesvědčení přidala. Byla to výzva: Podaří se nám udělat dívčí lesní školu, která by měla kvalitní program a zároveň dobré renomé? Podaří se nám vzít vítr z plachet všem posměváčkům a škarohlídům a dokázat jim, že i čistě dívčí akce může být „na úrovni“?
Člověk si někdy až zpětně uvědomí, jak banální důvody jej vedly k důležitým rozhodnutím. Přesto ta energie byla asi potřebná. Na druhou stranu jsem si hned od začátku vytkla jako svůj úkol nepodlehnout tomuhle tlaku. „Někomu něco ukázat,“ „vyrovnat se,“ „dostat se na vyšší úroveň“ – to jsou přesně ty přístupy, které dělají z feminismu strašáka, kterým média tak ráda korigují dobrý dojem z rozhovoru s nějakou úspěšnou, schopnou či moudrou ženou. „Ne, a stokrát ne,“ řekla jsem si, „s takovým přístupem bychom nikam nedošly.“
Důležitější je hledat vlastní cestu, která by prospěla společnému dílu. Ať už skautskému nebo lidskému. Babí léto je tedy především o hledání cest.
To je jistě i mnoho jiných kurzů a lesních škol. Jak se však Babí léto liší, jaká jsou jeho specifika?
Co jsem skautkou, slýchám, že dívky mají svá „specifika“, a proto potřebují své vlastní roje, oddíly, tábory, kmeny, náčelnictva atd. Někdy mám pocit, že je to začarované slovo, které nám klade závoj na oči, jindy mi připadá, že má něco do sebe. Ale uvědomme si, že jeho přijetím do našeho slovníku a myšlení se zároveň zapojujeme do té staré hry na „druhé“ pohlaví. Čím se ženy liší od mužů, tzn. od normy lidství? Tím, že mají menší mozek, větší prsa a celý život postrádají penis? Tím, že jsou citově založené, mnohem více vázány na svou tělesnou schránku? Tím, že jsou schopny sebezapření do nejzazší možnosti, když milují (svého muže, své dítě)? Svou marnivostí, nestálostí atd.atd.
Nehodlám tu opakovat vše, co kdy bylo řečeno a napsáno o ženských „zvláštnostech“. Díky sexuální revoluci a rozvoji feministického myšlení se od 60. let 20. století začal rozvíjet i koncept „genderu“, který tak trochu vyvážil celou situaci. Ano, existují dvě biologická pohlaví (z angl. sex) a každé z nich má své zvláštnosti. Zároveň jsme už od kolébky vychováváni k tomu, abychom pochopili, čím se náš „rod“ (z angl. gender) vyznačuje, jak se máme chovat, jak dobře hrát svou ženskou nebo mužskou roli.
Biologické rozdělení lidstva na ženy a muže svůj nezpochybnitelný význam. Zároveň má své opodstatnění socializace lidské bytosti na základě biologického pohlaví, nebo chcete-li výchova v muže či ženu. Obojí z toho důvodu, alespoň podle mého názoru, že pravá jednota se rodí z různosti. Teprve tvůrčí spojení různých prvků vytváří harmonickou jednotu. Že se to děje za velkého vypětí sil je samozřejmost, kterou je nám často za těžko přijmout.
Takže ano, lesní škola Babí léto je svým způsobem jedinečná. Setkávají se zde ženy, které hledají svou cestu životem. Vyměňují si své pohledy na ženskou roli v dnešním světě, zkušenosti z partnerského života i recepty na dobrou polívku. Setkávají se zde různé generace žen. Občas mezi nás zavítají naši kamarádi a přátelé (rozuměj muži:-), aby se s námi podělili o svůj pohled na svět, život, skauting. Většinou jsou přítomny i děti.
Po tom, co jsi zatím řekla, mám trochu podezření, že Babí léto je hodně feministické …
Omlouvám se, že tolik mluvím, ale chtěla bych zdůraznit, že nejsem žádnou mluvčí Babího léta a to, co tu říkám, není žádná oficiální verze pro reklamní letáčky. Je to moje osobní vidění Babího léta, pohled, který se účastnicím i týmu snažím neuměle zprostředkovat spíše proto, abychom o něm debatovaly než jej hlásaly.
Abych uvedla věci na pravou míru, chci říct, že já osobně se za feministku považuji a nestydím se za to. Druhým dechem však dodávám, že je třeba nejprve vymezit pojem feminismus, aby nedošlo k mýlce. Pokud to totiž uděláme, domnívám se, že nemůžeme dojít k jinému závěru, než že feministkou je každá z nás, tj. dospělých bílých žen západní civilizace.
Žijeme ve 21. století, máme stejná práva jako muži, studujeme, milujeme, rozvádíme se, pracujeme, budujeme kariéru, stěžujeme si na své platy, chodíme k volbám atd. Jsme ženy a vidíme svět ženskýma očima, více či méně se zasazujeme o své hodnoty. A jsou mezi námi rozdíly, ty názorové často propastné.
Asi již tušíš k čemu směřuji. Feminismus je ve skutečnosti tak široký pojem, že vlastně neexistuje (filosofové proto mluví o diskurzu, nikoli o pojmu). Ve skutečnosti je mnoho feminismů – radikální, liberální, extrémní, konzervativní atd. Bylo by chybou nevidět rozdíly, zároveň je třeba si uvědomit, že v tuhle chvíli jako bychom přijali pravidla trochu jiné hry než před chvílí. Totiž pravidla jazyka, kterým mluvíme nejčastěji o menšinách. I v rámci menšiny se přece rozlišuje mezi těmi „hodnými“ a těmi „nepovedenými“, co nesou odpovědnost za předsudky, jež si o menšině vytvořila většinová společnost.
Jinými slovy, celé feministické hnutí, jehož počátky můžeme vysledovat (alespoň v českých zemích) do 19. století je velmi úzce spjato s procesem emancipace měšťanských společností, tzn. s procesem demokratizace, který probíhá v evropské, resp. euroamerické kultuře nejpozději od 18. století. Toto hnutí je vnitřně velmi rozporuplné jako každé hnutí, ale zároveň celkem spolehlivě směřuje v duchu osvícenských tradic k jednoznačnému cíli: osvobození lidstva od zbytečných pout tmářství, příklon k rozumu a pravdivé nahlížení světa, jež bude mít za výsledek utopicky kvalitní život pro všechny lidské bytosti. A tak jako je s myšlenkami osvícenství, jež jsou jádrem všeho pokrokového směřování, v rozporu otroctví, rasismus či ekonomické vykořisťování jedněch lidí druhými, tak je s nimi v rozporu i nerovné postavení žen a mužů.
Myslím, že můžeme děkovat všem předchozím generacím žen i mužů, které nám skutečně často vybojovaly všechna práva, jichž můžeme po libosti užívat (i zneužívat). Na druhou stranu se však nemůžeme věčně zabývat stejnými otázkami jako oni. Mnohem inspirativnější pro dnešek jsou např. myšlenky Masarykovy. Nemusím jistě zdůrazňovat, že právě Tomáš G. Masaryk je pro český feminismus jednou z nejdůležitějších postav. A v jeho díle najdete důraz, který klade na spolupráci mužů a žen ve prospěch lidské společnosti. Zároveň ukazuje, jak je důležité, aby ženy byly rovnocennými partnerkami, nikoli podřízenými osobami. Teprve z partnerství se rodí účinná spolupráce.
Většina z nás má, mj. díky skautské výchově, dobrou zkušenost s týmovou prací. Víme, že dobře sehraný tým dosáhne lepšího výsledku než jednotlivec nebo rozhádaná partička. Klíč k vytvoření dobrého týmu je v nalezení takových lidí, kteří budou zvládat své role a budou vědět, co je jejich cílem. Často jsme schopni překonat i lecjakou (nebo dočasnou) antipatii, pak-li že jsme motivování směřováním k cíli, který pro nás skýtá něco uspokojivého. Jistě, chce to svůj čas. Lidé se musí naučit své role hrát, naučit se vzájemně ocenit důležitost každého člena v týmu, překonávat sami sebe. Často se teprve v tomto procesu rodí vzájemné sympatie. O to však bývají pevnější a hlubší. Mám za to, že takový trénink se může osvědčit i v rodinném životě. Rodina dobře funguje, hrají-li všichni dobře své role. Dokonce někteří odborníci říkají, že pokud si máma a táta vědomě své „tradiční“ role vymění, neznamená to ještě, že rodina zkrachuje. Právě naopak.
Suma sumarum, v dnešní době je opravdu mnohé ze snů našich „prababiček feministek“ realitou. Musíme však za to platit cenu, o které se jim ani nesnilo. Ale jak se s tím vyrovnat? Jak zvládnout rozchody, nevěry, rozvody, výchovu dětí, emancipované tchýně, životní aspirace? Tak jako neexistuje jeden recept na vánoční rybí polévku, neexistuje jedna odpověď na všechny tyto otázky. I proto se na Babím létě snažíme hledat odpovědi nejen z vlastních zdrojů, ale i z historie či z jiných kultur.
A nebudou vám tam chybět právě ty mužské odpovědi?
Budou. A ještě víc jejich otázky. Ale domnívám se, že je to nezbytná daň za to, abychom vytvořily prostor pro usebrání těm, které si potřebují utříbit svou představu o sobě samých. V době, kdy se každoročně koná nespočet koedukovaných akcí a skauting vytváří obrovský prostor pro seberealizaci, týmovou práci i zodpovědnou službu, nemám strach, že by to byla daň příliš vysoká.
(Psáno 7. – 8. ledna 2007, drobně upraveno při přepisu 26. 10. 2008)
Jmenuji se Lucka a je mi 44 let. A jsem neskautka. Ráda cestuji a moc ráda se potuluji s batohem, ale ne sama.
